Roman Kvasňa – Roman Kvasňa

Vyrazili jsme na Krétu, do městečka Paleochora, které leží na jihozápadním cípu Kréty. Nechtělo se nám na turisty zaplněný a animátory zamořený sever, tak jsme si u Viamare vybrali právě Paleochoru. Kréta pro nás byla velkou neznámou, věděli jsme akorát, že si půjčíme auto a budeme cestovat. Paleochora je krásné malé rázné městečko, kde se v 19:00 pro auta uzavře hlavní ulice a začne to žít, kde se drží siesta, kde je oblázková i písečná pláž, kde nepotkáte příliš mnoho Rusů, kde potkáte turisty i tradičně oblečené Kréťany atd.

O Krétě tak nějak obecně

Kréta má pohnutou minulost, chvíli byla byzantská, chvíli italská, pak dlouhou dobu turecká – stále válčili nebo trpěli cizí nadvládou. Když už se konečně Kréta stala řeckou, zmítaly tímto skalnatým ostrovem občanské války. Proto jsou Kréťané velmi semknutí, nenávidí Turky a neříkají si Řekové, ale Kréťané. Protože je historie Kréty tak hořká, tradičním oděvem Kréťanů je cokoli z černé barvy. Dost často potkáte starého pána, jak si vykračuje o holi směrem do kavárny a má černou čepičku, černou košili, kalhoty i boty. Černá barva symbolizuje vzpomínku na všechny mrtvé.

Kréťané jsou díky své historii tradičně ozbrojeni – tedy říká se, že v každé domácnosti mají zbraň. Docela tomu i věřím – ze dvou důvodů. Za prvé je mnoho dopravních značek s dírami od kulek a za druhé jsme jeden večer zažili poblíž našeho apartmánu nějakou krétskou oslavu, kde se hodně často střílelo do vzduchu. Ale není třeba se bát. Při našich cestách jsme zjistili, že Kréťané jsou velmi přátelští. S kýmkoliv se můžete dát do řeči, stačí prohodit pár slov řecky a hned vidíte, jak to mají rádi. Ihned se začnou smát a zjišťovat odkud jste. Může se Vám také stát, že se jdete někoho zeptat na cestu a jen tak mezi řečí vám nalije rakii, nebo že míjíte nějakou řeckou babičku, usměje se na vás, zastaví se a prohodí řecky něco jako „Vy jste krásný pár.“ Je úžasné, jak tuhle přátelskou atmosféru doslova nasávají turisté – Češi, Němci, Britové, seveřani, ti všichni tím načichnou. Zastavíte někde na kopci u kostelíčku, potkáte tam auto s turisty, pozdravíte se a začnete se spolu bavit, vzájemně se fotit. Prostě paráda. Jediný národ, který tohle neumí, jsou Rusové. Ty pozdravíte a oni to přejdou prázdným výrazem jejich kamenných tváří a beze slova vás minou.

Celé Řecko, a Kréta není výjimkou, je silně nábožensky založené. Na Krétě hraje prim ortodoxní církev se všemi svými ikonami a cyrilicí. Nedělní ranní bohoslužba je svátkem pro všechny (třikrát se křižují a líbají ikony). Často jsme si říkali, zda někdo někdy spočítal hustotu kostelů na jeden kilometr čtverečný. Kostelíčky jsou úplně všude – staré, nové, konzervativní, moderní. Extrémním případem je město Chora Sfakion, které má údajně 300 obyvatel a 50 kostelíků. Toto městečko bylo za dob okupací centrem krétského odporu – proto se vám může stát, že když o místním obyvateli řeknete, že je Kréťan, opraví vás a řekne, že je Sfakijec!

Kréťané si libují v budování. Předmětem tohoto stavitelského šílenství jsou domy na etapy nebo kostelíčky. Každý Kréťan prý během svého života musí na dům své rodiny přistavit další patro, proto můžete potkat zcela plnohodnotný dům, kterému na placaté střeše trčí do metrové výše železné pruty, které tam jsou jen kvůli tomu, aby se horní patro mělo na co chytit. Stavění kostelíčků nebo rovnou kostelů souvisí s výrazem úcty a respektu k zemřelým. Jeden kostelík, kde jsme byli, byl postaven na počest řeckého vojáka padlého kdesi v Srbsku. Další kostelík, kde jsme byli u vysvěcení, byl postaven jedním Australanem žijícím na Krétě, který jej postavil pro svého zesnulého bratra.

Hudba a tanec jsou pro Kréťany velmi důležité. Tradiční krétská muzika (viz níže) jde ruku v ruce s tradičním krétským tancem (viz níže), hraje se hlavně na lyru, která je doprovázena strunným nástrojem laouto. Bývá doplněno klasickou kytarou, krétskou píšťalou nebo hrají také na dudy. Hudba je spíše rytmická než melodická a hlavním a skoro jediným motivem je láska – do muziky i do tance publikum tleská. Je zajímavé, že kolem vás projde školák, má z mobilu nahlas puštěnou hudbu a je to právě ta tradiční.

Vedle této tradiční hudby existuje i undergroundová muzika zvaná Rembetika (viz níže), vznikla na okraji společnosti, je spíše melodická, obsahuje východní vlivy a byla hodně často potlačována a byla spojována s podsvětím. Vznikla podobně jako blues – to také určuje témata. Jsou jimi drogy, smutek, bezpráví a bída.

Řízení na Krétě je skutečným zážitkem. V zásadě se dá říct, že každý Kréťan potřebuje řídit automobil, aby si mohl zatelefonovat. Buď potkáte člověka, co při řízení telefonuje nebo má vystrčenou levou ruku z okénka. Dopravní předpisy se nerespektují, jezdí se pruh nepruh, ale docela to funguje. Na velkých širokých silnicích to moc nevyužijete, ale na úzkých silnicích, případně na horských kamenitých cestách tak akorát na jedno auto, se hodí troubit před každou zatáčkou. Na druhé straně tak protijedoucímu autu dáte včas vědět (bohužel, turisté tento zvyk neznají, je třeba být opatrný). Obecně se klakson používá ke třem účelům. Za prvé jako upozornění před zatáčkou, za druhé jako poděkování například za uvolnění cesty či umožnění předjetí, za třetí když se v autě potkají kamarádi – prostě si na sebe na pozdrav zatroubí. Horší je to s cedulemi – naštěstí jsou i latinkou, tedy někdy latinkou, někdy cyrilicí jindy obojí. První problém je ten, že jsou občas nečitelné kvůli tomu, že jsou rozstřílené, a když už nejsou rozstřílené, tak jsou přelepené různými samolepkami – nejčastěji fotbalových klubů. Je také třeba si dát pozor, že směrovky umisťují Kréťané povětšinou jen v jednom nejpravděpodobnějším směru. Ve finále to dopadá tak, že jedete, bloudíte, a když se pak vracíte, najednou uvidíte značenou odbočku. Ve výsledku to pak znamená to, že i na velkých křižovatkách mnohdy musíte zastavit a prohlédnout si i cedule, ke kterým jste přijeli zezadu.

Specifické je řízení v hornaté krajině, kde musíte očekávat chodce a hlavně všudypřítomné horské ovce a kozy. Je zajímavé, že když burácíte motorem, troubíte apod., tak překážející ovci či koze to je úplně jedno. Na auta jsou zvyklé. Stačí ale vystoupit a člověk jako takový je pro ně děsivé stvoření, které neznají, záhy prchají. Je třeba se připravit na to, že i nové silnice se společně se skálami trhají a propadají, a mnohdy jedete po úzké cestě, kdy na jedné straně je stěna nahoru a na druhé straně stěna dolů. Bohužel je Řecko jednou z nejdražších zemí v oblasti benzínu – litr naturalu 95 stojí 1,70 až 1,80 EUR. Útěchou vám může být to, že u pumpy nemusíte vystoupit z auta – natankuje vám obsluha. Zapůjčení auta na 7 dní seženete už okolo 200 EUR, ale jsou to modely jako Renault Clio, Fiat Panda atd. My jsme si za 315 EUR půjčili Jeep Suzuki Vitara Cabriolet z 90. let. Strohé, surové, klepající se auto, které zvládlo úplně všechno a všude – jedinou jeho nevýhodou byla cabrio úprava. Ranní cesty po horách znamenaly teplejší oblečení a zapnuté topení na maximum. Prašné cesty zase znamenaly plné auto prachu, který se dostal úplně všude. Podívejte se na příklad lepší horské cesty z paluby autobusu a pak horší cesty z pohledu motorky:

Skutečným adrenalinem je pak cesta po místní National Road, což je místy dvouproudová dálnice a místy silnice první třídy. Povolená devadesátka, většina kotlí 130. Zajímavé je předjíždění. Chcete předjet, zapnete levý blinkr a auto před vámi, je-li řízeno Kréťanem, se uklidí do odstavného pruhu. Oficiálně máte pruh v jednom směru a druhý v druhém směru + dva odstavné pruhy. Mnohdy se děje to, že v jednom směru zničehonic najednou vzniknou 3 pruhy. Zdánlivě chaotické, ale překvapivě fungující. Ovšem, pokud zapadne slunce a máte po horách nebo i po dálnici jezdit v noci, je situace najednou velmi nebezpečná – proto se raději tomuto vyhněte, a když už se do toho dostanete, na dálnici raději nepředjíždějte (často někteří protijedoucí nesvítí a nejsou vidět) a na horské klikaté silnice mějte v pořádku dálková světla.

V mnohých zatáčkách potkáte malé miniaturní kostelíčky velikosti domečku pro panenky. Jsou to pomníčky pro zesnulé, případně poděkování od lidí, kteří zde přežili nehodu. Zajímavý je také vozový park – najdete zde hodně jendičkových Octávií, Fábie a mezi nejpopulárnější užitkové vozy patří pick-up Toyota s velkým nápisem TOYOTA na zadních dveřích. Je zajímavé, že například v Čechách na vesnici najdete všude traktory, na Krétě všude vidíte zaparkované bagry.

Samotnou kapitolou je jídlo a pití na Krétě. Určitě si dejte domácí víno (red house wine nebo white house wine). Bílé víno je hodně silné, alkoholové a trochu už do hnědé barvy, spíše se blíží portskému. Mně osobně moc nechutnalo, ale byl z něj vynikající střik. Červené víno je mnohem lepší a je velmi dobře pitelné. Místní pivo Mythos náročného Čecha nenadchne, ale dá se pít. Je spíše vodové a lehké. Ouzo je klasická anýzová kořalka, mě osobně moc nechutná. Retsinu jsme ani nechutnali. Vrcholem všeho pití je pro Kréťany rakie – to je prostě pálenka. Zkusili jsme i místní sladké limonády Gazoza a Biral – chutnaly jako gumoví medvídci. Je příjemné, že ve všech tavernách a restauracích dostanete zdarma láhev nachlazené vody. Bývá zvykem, že jako poděkování za návštěvu dostanete na účet podniku mísu ovoce, malý dezertík greek halvas nebo rovnou rakii. Určitě stojí za to ochutnat místního turka – tedy řeckou kávu (slovo turek raději neříkejte). Řecká káva je silná, s lógrem a vaří se rovnou oslazená.

Kréťané bohatě hodují. Na večeři si dají předkrm, aperitiv, hlavní jídlo, dezert a všechno zalijí rakií. Mezi jejich předkrmy najdete i jídla, která můžete mít v podstatě jako hlavní jídlo. Například cuketové karbanátky nebo restovanou fetu se zeleninou. Zpravidla najdete i mezi předkrmy místní ostrovní tzatziki, které připravují bez kopru – je pořádně hutné. Mezi předkrmy najdete i různé saláty a hlavně tradiční řecký salát. V restauraci botanické zahrady jsme ochutnali velmi zajímavý salát s místním sýrem, kde byl například vařený pomeranč. Hlavní jídla se točí hlavně kolem masa. Tradičně Kréťané jí velké porce masa a jako přílohu mají zeleninu. Kvůli turistům dělají jídla s běžnými přílohami. Asi nejlepším jídlem byl mix gril v taverně Samaria (Paleochora), kde jsme ochutnali mnoho druhů masa. Pro velký úspěch jsme se do Samarie vrátili na vepřové souvlaki a vepřové karbanátky, ze kterých koukaly čerstvé bylinky. V taverně Veggera jsme ochutnali také vepřové souvlaki nebo králičí stifado. Nevynechali jsme ani mořské potvory a v taverně Akrogialy (Paleochora) jsme ochutnali sea basse a mečouna (bohužel je spotřeba v Řecku tak velká, že i tam se dováží ryby z Norska, v Paleochoře si můžete dát ryby z Chanie). Nevynechali jsme ani vegetariánskou restauraci Third Eye (Paleochora), kde jsme si dali pórkové palačinky s cuketou a sýrovošpenátové lasagne. V botanické zahradě jsme si ještě dali kuřecí filety s růžovým pepřem a citrusovopomerančovou omáčkou. Při procházení města Rethymno jsme si dali pork pita – udělali klasické souvlaki a dali nám to do pity, bylo to moc dobré. Hned první den jsme si v taverně Dionyssos dali naprosto výbornou mousaku (nefotili jsme, fotka je přejata).

Sladkosti, sladkosti, sladkosti… Kréťané si umí udělat dobře a mají moc rádi sladké. Hned první den jsme ochutnali totálně neznámé dvě věci – kadayifi a kalitsounia me meli. Kadayifi je skutečným zážitkem – smažené křupavé vlásky omotávají střed s nasekanými vlašskými ořechy utopenými v místním horském tymiánovém medu, který je zde typický. Celé to ještě plave na takovém medovém želé. Kalitsounia jsou takové pirožky plněné sýrem a polité medem (me meli). Zajímavým zážitkem bylo i creme caramel nebo kandované ovoce, znovu bychom si to asi nedali. V rámci místní akce na podporu práv žen jsme dostali i podivně vyhlížející dezert xerotygano (foto převzato) – je to takový sladký a křupavý langoš, podávaný na něčem, co je podobné vánočce.

Kréta je hlavně o krásné hornaté krajině. Spousta skal, monumentálních kopců a hor, mraky soutěsek (Anidri, Samaria, Imbros, Agia Irini atd.). Všechno je protkáno spletitými cestami, někde kamenitými, jinde betonovými. Lemováno jest řadami a řadami olivovníků. Kde nejsou, po zemi se povalují takové bochánkovité porosty – vypadají roztomile, ale ouha – jsou to silné dřevnaté keře plné bodlin ostrých jako nože. Takže pozor při vystupování z auta, obzvláště v sandálech. Pláže jsou zde různé, kamenité, oblázkové, písčité. Stačí se vydat směrem od města po pobřeží a každý si najde svou soukromou pláž. Počasí v druhé polovině září jsme měli přívětivé. Teploty byly mezi 25 a 30 stupni, na horách i u pobřeží skoro vždy dost foukalo a občas bylo více či méně mraků. Den před naším příjezdem spláchl Paleochoru solidní déšť, ale během našeho pobytu na nás pouze spadlo pár kapek při procházení botanické zahrady. Vítr dělá hodně veselé vlny. Nad ránem bývá chladněji, voda v moři je osvěžující a průzračně čistá. Na horách je chladněji, více mraků a fouká studenější vítr.

Základní informace pro pobyt na Krétě: voda z vodovodu je pitná; není potřeba žádné očkování; letiště jsou v Chanii a v Heraklionu; neobejdete se bez pokrývky hlavy; budete-li jezdit kabrioletem, neobejdete se bez pytlů na ochranu věcí před prachem; toaletní papír se nevhazuje do WC, ale do koupelnových odpadkových košů; na turistiku se hodí nordic hole; do hor to chce skutečně pevné kotníkové boty a neprofukující oblečení; neobejdete se bez dobré a kvalitní mapy – my měli mapu v Bedeckerovi – i tak jsme občas potřebovali zapnout GPS na mobilu, abychom se vymotali; v pohodě se domluvíte anglicky případně německy.

Čtvrtek 19. 09. 2013 – Chania (157 km)

Mapa naší trasy pro tento den je zde. Při naší první cestě Vitarou jsme se s autem ještě pořád seznamovali a stejně tak i s místními silnicemi a řeckým stylem řízení – je velmi návykový a doufám, že se ho v Praze zbavím. Cestou jsme se kochali a hledali jsme místečka, na která se podíváme na zpáteční cestě. V centru Chanie jsme hledali nějaké parkoviště – nakonec jsme našli podzemní placené parkoviště vedle Carrefouru. Při příjezdu do Chanie jsme si všimli, že nám svítí kontrolka oleje, nechali jsme to zatím koňovi a vyrazili jsme do historického centra. Navštívili jsme kostel, kde se nesmělo fotit, pak jsme razili kolem mešity přímo do malebného benátského přístavu, kterému dominuje maják a dlouhé molo. Procházeli jsme uličkami jak se nám to líbilo a hodilo. Nedalo mi to a volal jsem do půjčovny aut – poradili nám dolít olej na pumpě a že obsluha bude vědět, kde se otevírá hauptna atd. Před námi se vynořilo místní tržiště (zastřešená budova do tvaru kříže). Hromada koření, suvenýrů, oblečení, magnetek, kuchyňského náčiní z olivového dřeva, ryb a medu. Ochutnali jsme místní tymiánový med – v plastové lahvičce, na jejíž etiketě byly sedmikrásky. Lepší tymiánový med jsme už pak na Krétě neochutnali, a že jsme jich zkusili hodně – nakoupili jsme med a koření.

V největší výhni jsme se chtěli uklidit do archeologického muzea (vstupné 3 EUR), ale nemohli jsme ho najít. Nakonec se nám to podařilo – působivé, v prostorách bývalého kláštera byla historická keramika z různých dob, sochy a dokonce i staré zlaté šperky. Po archeologickém muzeu jsme si to namířili přímo do námořního muzea (vstupné 3 EUR), kde měli hromadu modelů lodí od plachetnic a galeón až po moderní válečné bitevníky, reálnou repliku ponorkového můstku, zbytky z Druhé světové války a velký točící se svíticí maják. Na konci velké sbírky je jedna místnost věnována mušlím. Po námořním muzeu jsme už byli solidně znaveni, utábořili jsme se ve vnitrobloku u katolického kostela a něco jsme slupli. Vrátili jsme se k autu (cena za parkování byla 1,90 EUR za hodinu) a zastavili jsme se u pumpy, kde jsme řešili problém s olejem. Nejdřív tedy bylo potřeba vyřešit, kde se otevírá hauptna. Oleje bylo dost, odkázali nás tedy za roh k mechanikovi. Jako na potvoru kontrolka zhasla, zrovna když jsme k mechanikovi dorazili. Každopádně problém se vyřešil. Vyrazili jsme zpět do Paleochory. Po cestě jsme zastavovali a kochali jsme se.

Kousek za odbočkou na městečko Glossa (na cestě z Neradzia na Kandanos, ve vesnici Anoskeli) jsme zastavili u krásného kostelíku Prophet Jonah. Šli jsme se do něj podívat a okolo kostela se pohybovali dva lidé. Pozdravili jsme se a jeden z nich k nám přišel a anglicky nám vyprávěl, že tento kostel nechal čerstvě postavit jeden Australan žijící na Krétě, kterému zemřel bratr a ten kostel postavil pro něj – k uctění jeho památky. Současně nám řekl, že v sobotu 21. 09. 2013 bude kostel vysvěcen (mezi 07:00 a 11:00), že to bude velká slavnost a že můžeme také přijít. Milý člověk. Pak jsme vyrazili domů.

Večer jsme si zašli na tradiční krétský večer do taverny Veggera (každý čtvrtek od 20:00), kde hrála tradiční muzika a místní folklorní taneční skupina předváděla krétské tance. Pak si obešli celou restauraci a se slovy Welcome a Jamas si se všemi připili. Musím smeknout – jak muzikanti tak i tanečníci jeli skoro pořád. Později pak zapojili celou restauraci do tance. Velký taneční had se přesunul na ulici, kde se zastavila doprava. Náročný den 🙂 Našel jsem dvě videa přímo z tohoto večera na Youtube, tak se můžete podívat. Pozn.: taverna se dříve jmenovala Ostria.

Pátek 20. 09. 2013 – Azogires, Rodovani, Sougia, Anisaraki, Kandanos (90 km)

Mapa naší trasy pro tento den je zde. Vyrazili jsme na západ – do městečka Azogires. Tam na nás čekala první zkušenost s horskou cestou bez asfaltu. Z hlavní silnice jsme uhnuli směrem na značenou jeskyni 99 svatých otců. Před námi jelo nějaké malé autíčko a mělo dost potíže. Dojeli jsme na parkoviště pod jeskyní a tam se ukázalo, že v autíčku před námi jel mladý londýnský páreček. Prohodili jsme pár slov a oni vyrazili pěšinou do kopce. My jsme si raději nazuli pohory a vyrazili jsme za nimi. Po překonání pletivových dveří, které jsou přichycené drátem (tento způsob je na Krétě velmi častý), se terén zhoršoval. Nakonec jsme lezli po kamenech do díry, ze které už byla vidět jeskyně. Do její tmy vedl rezavý mokrý žebřík. Do jeskyně jsme nešli, chvilku jsme si oddechli a pak vyrazili zpět. Byla to i naše první zkušenost s místní vegetací, proto malá rada – až se budete opírat nebo chytat za místní kameny, dobře si prohlédněte místo, kde se chytáte – může tam být nějaká bodlinatá kytka. Mimochodem, v jeskyni je ukryta pod třemi žebříky pětková drsnokeš (pokud jste vyznavači geocachingu, mohlo by vás to zajímat – čelovky s sebou – na západní Krétě jsem napočítal víc než 100 keší).

Cestou zpět jsme dorazili opět do Azogires. Pokračovali jsme na Asfendiles a Platanes. Za vesničkou Platanes za odbočkou na Temenia měla být jakási antická Yrtakina. Našli jsme tam ale pouze nádherný modrobílý kostelík s nádherným a širokým výhledem. Pod ním na svahu se nacházela řada úlů horských včel. Tady jsme potkali pár Norských turistů. Pokračovali jsme do městečka Rodovani k místnímu kostelíčku.

Po krátké zastávce jsme vyrazili směrem Sougia. Je to přímořské městečko, výrazně klidnější a ospalejší než Paleochora. Město ústí přímo na dlouhou pláž, kde se spousta lidí skrývala před sluncem pod stínem místních stromů. Oblázková pláž a průzračně čistá voda. Provedli jsme koupačku, něco pojedli, mrkli jsme se na místní kostelík a hřbitov a vyrazili zpět přes Rodovani na Strati, kde jsme měli vyhlédnutý kostelík Sotiros. K jeho nalezení jsme na správném místě uhnuli na nezpevněnou cestu, bohužel jsme jej přejeli a nějakou dobu jsme se drkotali až na vrchol kopce, kde jsme potkali větrníky. Naštěstí bylo blízko napojení na hlavní cestu z Rodovani na Kandanos a tam jsme potřebovali. Sotiros jsme tedy oželeli a vyrazili jsme směr Kandanos.

Před Kandanosem jsme měli vyhlédnutou vesničku Anisaraki, kde se měl nacházet nejstarší olivovník na Krétě. V Anisaraki jsme raději zastavili a proti nám na zahrádce seděli 3 lidé a povídali si. Jedna žena uměla anglicky a ptali jsme se na starý olivovník. Chvíli přemýšlela a pak nám to popsala. Mezitím jeden ze dvou mužů zmizel, za chvíli přinesl panáky a nalil nám Rakii. Udiveni a potěšeni, museli jsme odmítnout (já jako čestný řidič a Zuzka jako čestný pacient). Tady jsme poprvé narazili na problém cedulí jen z jednoho směru. Směrovka „Monumental Olive Tree of Kandanos“ byla z opačného směru než z jakého jsme přijeli. Místní monumentální olivovník je skutečně obří a mohutný. Jeho stáří se odhaduje na 3.000 let. Ročně prý plodí 100 litrů olivového oleje.

Od olivovníku jsme vyrazili směr Kandanos. Kandanos je vnitrozemské městečko s velmi příjemnou atmosférou. Určitě se v něm zastavte. V hlavní taverně na náměstí jsme potkali Matějkovi, naše sousedy z ubytování, jak si dávají tradiční řeckou kávu. Prohodili jsme pár slov, koukli do map, vyslechli jsme si podrobnější popis, jak najít Yrtakinu a pod ní velmi starý kostelík. Rovněž jsme byli varováni, že Yrtakina za mnoho nestojí. Prošli jsme se po Kandanosu, navštívili místní kostelík a vyrazili jsme domů.

Sobota 21. 09. 2013 – Botanická zahrada, Omalos, Paela Roumata (212 km)

Mapa naší trasy pro tento den je zde. Ráno jsme si přivstali kvůli svěcení kostela Prophet Jonah, no a když už jsme byli vzhůru, šli jsme si v Paleochoře vychutnat nádherný východ slunce. Trochu nám ho kazila loď Samaria, která v tom nejlepším plula směrem ke slunci. Pak jsme vyrazili do kostelíku. Vzali jsme si s sebou takové oblečení, abychom v krétském kostelíku nebyli nevhodně oblečeni (zakrytá ramena a kolena). Kostelík byl krásně ozdoben a všude byla zaparkovaná auta. U kostela byly reprobedny a z nich se do širokého okolí přenášeli zpěvy místních kněží. Ti se sjeli z širokého okolí. Bylo jich možná i deset a ve složitých obřadech zpívali žalmy a modlitby. Vícehlasně, jednohlasně, různě se střídali. Měli krásná roucha a velmi příjemné hluboké hlasy. Nebylo to nepříjemné (na rozdíl od zpěvů katolické církve, které se mi pro svou sakrálnost moc nelíbí). Nebyli jsme tam dlouho, ale pán, co nás před pár dny pozval, k nám přišel a poděkoval. Současně nás pozval na raut po skončení svěcení.

Vyrazili jsme do botanické zahrady. Projeli jsme městem Fournes a začali šplhat po klikatých cestách. Uvítal nás velmi příjemný personál a dostali jsme i českou brožurku. Zaplatili jsme každý 5 EUR, nabídli nám zdarma nordické hole a klobouky a řekl nám, že mají dva okruhy o délce 1km a 2km a že si můžeme vybrat. Celá botanická zahrada je na svahu, polovinu se ťape dolů do údolí a druhou polovinu se šplhá nahoru. Naštěstí je botanická udělaná pro lidi, takže se cesta klikatí a stoupá jen velmi milosrdně. Všude je stín a odpočinková místa se sochami a amforami. Celá zahrada v roce 2003 kompletně vyhořela, od té doby všechno budovali a pěstovali znovu. Zásadně nepoužívají jakoukoli chemii. Botanická zahrada je vážně nádherná. Spousta citrusů, místní i světové květeny, najdete zde mnoho druhý citronů, limet, ale také angrešt nebo ostružiny. Jsou zde i poměrně vtipné anglické názvy rostlin – například Budhas Fingers apod. Na několika kvetoucích květinách přistávaly obludy – představce si sršeň, na kterou přilepíte dva čmeláky a přemalujete to na černo. Takovéhle potvory tam létaly a sedaly na květiny.

Zahrada je protkána poučnými slogany, velmi trefnými – například „Nature is our food, our air, our life!“ Na rozcestí mezi krátkou a dlouhou trasou je velmi vhodně umístěno povídání o tom, že jsme 3 miliony let chodili a teď už jenom sedíme. Také je tam připomenuto, jak blahodárně působí chození na naše těla. Vybrali jsme si delší trasu, jejíž součástí je i malá ZOO a jezírko. Poprvé a naposledy jsme tu zažili vodu jinak než z moře – přehnala se malá přeháňka. Celá procházka trvala asi 3 hodiny. Došli jsme na konec a usedli jsme, že si dáme něco k jídlu. Kde se vzal tu se vzal pan Matějka a připojil se k nám. Jeho žena a delegátka Zdeňka jsou prý ještě v terénu a že to vidí na pár hodin. Jídlo v botanické bylo tradiční a moc dobré. Ochutnali jsme vařený pomeranč. Před odchodem jsme si koupili mountain tea a nějaké koření. Měli zde i nějaké knihy, olivový olej, kandované kompotované ovoce a medy.

Vyrazili jsme šplhat autem do hor na plošinu s městečkem Omalos. Bohužel se cesta na Omalos opravovala – naštěstí jsme měli jeepa, tak to šlo. Cestou jsme zastavili u velmi vtipných horských koz. Jedna z nich k našemu úžasu stála všemi čtyřmi kopýtky na větvi stromu, který rostl ze skály. Další koza zalezla do betonového potrubí a dělala, že tam není. Na náhorní plošině u Omalosu ve výšce 1200 metrů nad mořem bylo docela chladno a všude byla hromada ovcí a koz. Aby také ne, když jsme cestou nahoru málem vjeli do mraků, které se na hory lepí jako vosy na med. Uprostřed plošiny jsme jeli okolo ohně – prostě tam hořela tráva. Pravděpodobně úmyslně založený požár kvůli obnově vegetace v daném místě. Na druhé straně plošiny se nachází vstup do soutěsky Samaria. Neměli jsme na ní čas a ani náladu (přeci jen je to 17 kilometrů pochopu a sestup 1200 výškových metrů až k moři korytem vyschlé říčky). Samaria je navržená do světového dědictví UNESCO. S respektem jsme nahlédli dolů a raději vyrazili dál.

Dalším bodem naší cesty bylo městečko Paela Roumata, kam jsme se údajně mohli dostat horskou cestou, výrazně kratší než po asfaltkách. Bohužel nebyla moc dobře značená, takže jsme při hledání odbočky vjeli na dvoreček asi 5 domů a mluvili s 2 místními domorodci (jedna paní s dítětem uprostřed dvorku vařila na ohni cosi v obrovském hrnci – s úsměvem na nás mluvila řecky). Nakonec jsme se vymotali a přežili jsme i opakovaný útok místního psa na naší Vitaru. Cesta z Sempronas na Paela Roumata byla asi nejnáročnější ze všech cest, kterými jsme projeli. Skutečně úzké kamenité a prašné cesty bez svodidel a zpevněné krajnice – na jedná straně stěna a na druhé straně propsat. Zatáčky o 270 stupňů a děsivá hrůza z toho, že bychom potkali někoho v protisměru. Nakonec jsme se úspěšně do Paela Roumata dostali, nechali jsme auto na náměstí (samozřejmě pod dozorem mužů z místního kafenionu) a šli jsme se zeptat, kde jsou olivovníky. Příjemná paní nás poslala asi 100 metrů od parkoviště a hádejte… Ano přesně tak, cedule byla jen z opačného směru. Tyto olivovníky (Monumental olive trees of Paela Roumata) jsou také staré cca 3.000 let.

Nakonec jsme vyrazili z Palea Roumata na Fotakado – cesta skýtá výhledy do malebného údolí. Z Fotakada jsme vyjeli na hlavní silnici vedoucí do Kandanosu a Paleochory. Několik kilometrů před Kandanosem je místní poznávací znamení – zastavění bagr. Představte si silnici se svodidly, kde na straně s propastí je udělaný násep a na něm stojí bagr. Samozřejmě jsou u něj svodidla a bagr tak nevyjede. Velmi kuriózní. U tohoto monumentu škodolibosti je odbočka „Historical road of Kandanos„, kde najdeme historickou kamenitou cestu s nádhernou zdí. Tzv. Stará cesta do Kandanosu byla za Druhé světové války místem tvrdých bojů – byla to strategická komunikace. Cesta vede soutěskou nad korytem říčky okolo místního dolu. Výjezd z historické cesty je kupodivu kousek od Anisaraki, tak jsme se napojili do míst, která už jsme znali. Přes Kandanos jsme vyrazili domů.

Neděle 22. 09. 2013 – Yrtakina, Milia, Elafonissi (152 km)

Mapa naší trasy pro tento den je zde. Dali jsme si pro velký úspěch druhý pokus na odlovení antické Yrtakiny. Dojeli jsme do městečka, kde jsme jednou byli. Tentokrát jsme se ale otočili a jeli jsme zpět. No a najednou vidíme ceduli (opět jen v jednom směru). Na Yrtakinu vedla prašná cesta, zastavili jsme auto a šli jsme pěšky. Za zatáčkou jsme zjistili, že to bude pěkný kus nahoru. Vrátili sjem se pro auto a jeli celkem dlouho až nahoru. Když už to dál autem nešlo, šli jsme po svých. Na skále byla opřená cedule „Ancient Yrtakina“ a na svahu před námi byly poházené opracované balvany. Jestli tu někdy něco bylo, tak to byla Yrtakina, ale teď už tu nic není. Vlastně oprava – málem jsem prošel pavučinou s celkem velkým pavoukem. Vyfotili jsme si ho a vrátili jsme se. Nemohli jsme ale najít onen starý kostelík. Ten jsme našli asi 20 metrů od místa, kde jsme k Yrtakině sjeli z hlavní silnice. Kostelík byl odemčený a uvnitř na nás dýchala historie.

Vyrazili jsme na Mili a Vlatos. Projeli jsme těmito městy a dojeli jsme do horské vesničky Milia. Je to v podstatě hotel, postavený tak, aby vypadal jako tradiční krétská vesnička. To nás trochu zklamalo – alespoň jsme se podívali i do pokojů. Po nezáživné Yrtakině a příliš umělé vesnici Milia jsme si vyrazili zlepšit náladu na pláž Elafonissi. Během našeho cestování to byla prozatím asi nejkrásnější pláž (uvidíme, jak se nám bude líbit vychvalovaný Balos). No posuďte z fotek sami.

Cesty z Elafonissi vedou dvě – zpět přes Elos, Kandanos a pak na Paleochoru nebo se hecnout a jet po horské cestě přes horu do města Sklavopoula, odtamtud pak na pobřeží přímo do Paleochory. Cestu jsme mezi skleníky trefili na první dobrou, ovšem kvalita cesty byla velmi špatná. Velké kameny, skalní výčnělky atd. Navíc nám hrozilo, že bude za chvíli tma. V polovině asi 13 km dlouhé horské cesty jsme potkali mladou rodinu s jedním dítětem, jak se šplhali malým autíčkem a snažili se dostat na Elafonissi (že prý jim někdo poradil tuhle zkratku). Aspoň jsme si popovídali a popřáli mnoho štěstí. Konečně jsme dojeli do Sklavopoule a najeli jsme na hlavní tah do Paleochory. Tato cesta, nová, krásná, široká, přehledná a liduprázdná byla asi nejlepším řidičským zážitkem na Krétě. Vážně krása.

Večer jsme zašli do vegetariánské taverny Third Eye, abychom si poslechli Rembetiku, kterou interpretovala skupina Andromeda. Bylo málo místa, tak nás posadili ke stolu k jednomu staršímu páru z Londýna. Krásně jsme popovídali – pán byl městský architekt a paní učitelka na prvním stupni. Pochválili jsme jim jejich angličtinu, pomluvili Američany a Rusy a po rakii jsme šli domů.

Pondělí 23. 09. 2013 – Anidri, Krios (38 km)

Mapa naší trasy pro tento den je zde. Dnešek byl odpočinkový až lenošivý. Chtěli jsme si prohlédnout pláže v okolí Paleochory. Vyrazili jsme nejdříve na východ na pláž Gialiskari (také se jí říká Anidri). Jak písečná tak i oblázková pláž je krásná, je to asi 4km od Paleochory. Mnoho lidí tam nebylo. Cestou na tuto pláž byly zcela liduprázdné pláže podél cesty. Po koupání jsme vyrazili do městečka Anidri, které je 2 km od pláže směrem do kopce soutěskou Anidri. Velmi hezké městečko s krásnou tavernou. Napravo pod tavernou je kostelík ze 14. století s původními malbami a freskami – nádherná, úctyhodná stavba. Na spodním konci vesnice je vstup do soutěsky Anidri (dostanete se k němu, když budete následovat cedule s nápisem Beach). Vrátili jsme se do auta a vyrazili přes Paleochoru na západní pláže. Cestou jsme viděli hodně malých zátočin, kde můžete mít 10 metrů pláže jen pro sebe a budete z obou stran kryti útesy. Jeli jsme až úplně na konec cesty, kde je velmi klidná pláž Krios. Vykoupali jsme se a razili jsme domů. Večer jsme se těšili na rybí potvory v taverně Akrogialy.

Úterý 24 .09. 2013 – Balos, Elos, Kandanos (180 km)

Mapa naší trasy pro tento den je zde. V 6:30 jsme vstávali, příšerný zážitek na dovolené. Ale mělo to smysl. Legendární a snad nejkrásnější pláž Balos je vždy zaplněna turisty. Proto má smysl být tam skutečně brzy. Znamenalo to vyrazit brzy ráno na sever ostrova a jet na opačnou stranu než na Chanii, konkrétně jet směrem Kissamos (přístav s alternativním názvem Kastelli) – v autě jsme byli nabaleni a topili jsme si na plné pecky. Projeli jsme Kissamosem a za ním jsme točili na sever, kde vede nezpevněná cesta po východní straně poloostrova Gramvoussa. Na tuto cestu smí oficiálně jen terénní vozy. Dojeli jsme na konec cesty a tam na nás čekalo skoro opuštěné parkoviště s třemi zaparkovanými auty. Vynořil se nějaký Kréťan, řekl nám, kam máme zaparkovat, zinkasoval za auto 2 EUR a popřál nám hezký den. Z parkoviště se jde asi 1,5 kilometru na pláž. První polovina vede převážně rovně pěšinkou ve vegetaci. Zhruba v polovině se cesta láme do strmějšího klesání, aby se nakonec změnila v klesání po kamenných schodech. Při tomto klesání se před vámi rozhostí nádherný pohled na celý Balos (viz titulní fotka tohoto článku).

Schody se asi 50 metrů od moře změní na bílý písek. Nad ránem byla na Balosu voda poměrně studená, ale krásně klidná. Průzračná voda na bílém písku zářila všemi odstíny modré až azurové – ne nadarmo se tomuto místu říká Krétský Karibik. Byli jsme na pláži mezi prvními deseti lidmi. Na Balosu se příliš nevykoupete – jedna polovina nabízí asi 400 metrů dlouhé brouzdaliště, kde je voda po kotníky a místy to vypadá, jako by člověk chodil po vodě. Na druhé straně je velmi pozvolný vstup do moře. Chcete-li si zaplavat, musíte dozadu k lodím nebo jít daleko od břehu. Po zhruba hodině jsme viděli na schodech od parkoviště zástupy lidí, které vypadaly jako mravenci u mraveniště. Když lehce po poledni přirazily k Balosu dvě lodi a vyvrhly na pláž tuny turistů, řekli jsme si, že stačilo. Udělali jsme nějaké fotky (včetně fotek se sklenkou vína), sbalili jsme se a přebrodili jsme se na druhou stranu Balosu s tím, že tuhle brodivou lagunku obejdeme po obvodu na druhé straně. Čekalo nás asi 30 metrů široké a 200 metrů dlouhé pole oblých i ostrých kamenů, které tvoří přirozenou bariéru mezi lagunou Balos a mořem. Nazuli jsme boty a skákali po balvanech. Mezi balvany byly krásné hluboké laguny, které vypadaly jako jezírka v jeskyni. Také byla vidět místa, kam se dostala mořská voda, ta se vypařila a zůstala tam sůl zbarvená do žluté a bílé barvy.

Rozloučili jsme se s Balosem a začali jsme šplhat do schodů zpět na parkoviště. V podstatě jsme šli proti proudu turistů. Výhled na Balos lákal k častým zastávkám na focení a my je velmi často využívali. Na parkovišti jsme potkali 4 oslíky – na Balosu funguje oslí taxi pro lidi, kteří nechtějí šplhat nahoru. Pohled na parkoviště byl děsivý. Do posledního místa obsazené, mohlo tam být dobrých 100 aut. Parkoviště bylo plné a auta parkovala už na příjezdové cestě, která se tak stala natolik úzkou, že se dvě protijedoucí auta vedle sebe nevešla a muselo se couvat. V místní občerstvovně jsme si dali osvěžující citronovou limonádu, koupili jsme místní bylinky včetně Pennyroyal (Polej Obecná), jejíž olej je smrtelně jedovatý, ale jako usušená bylina chutná jako máta – staří Kréťané s ní vařili. Sehnali jsme zde také monumentální oregano.

Pro cestu zpět jsme si vybrali cestu na Elos – po západním pobřeží Kréty – s tím, že když potkáme něco zajímavého, zastavíme. Z Elosu jsme vyrazili na Kandanos a z něj domů. Večer jsme si zašli na večeři do Samarie.

Středa 25. 09. 2013 – Rethymno a Arkádi (336 km)

Mapa naší trasy pro tento den je zde. Poslední den s autem jsme si naplánovali nejdelší výlet. Vyrazili jsme do města Rethymno, které je cca na půli cesty mezi Chanií a Heraklionem. Přijeli jsme do města a zadarmo zaparkovali na parkovišti. Hned jsme vyrazili do města a chtěli jsme se podívat do místního muzea řemesel. Bohužel jsme tam dorazili asi 10 minut před zavíračkou – snad někdy příště. Stará čtvrť v Rethymnu je nádherná, je protkaná spoustou úzkých a rovných pravoúhlých uliček. Stejně jako Chania má i Rethymno maják a benátský přístav. Bohužel promenáda okolo benátského přístavu je obestavěna restauracemi a projít se po této promenádě znamená odolat desítkám restauratérů, kteří vám typicky vlezle nutí své služby.

Dominantou Rethymna je Benátská tvrz (vstupné 4 EUR). Je to poměrně velká stavba – vysoké hradby u pobřeží, mešita, vedle ní kostelíček, palmy atd. Máte-li rádi opevnění, bude se vám tu líbit. Na pevnosti bylo příšerné vedro, tak jsme to moc neprotahovali. Odešli jsme a cestou k autu jsme si dali souvlaki do pita chlebu.

Z Rethymna jsme vyrazili na jihovýchod směrem na klášter Arkádi (vstupné 2,50 EUR). Údajně jde o nejsvětější místo Kréťanů. Stavba má čtvercový půdorys, z venku nevypadá nic moc, ale uvnitř najdete skutečně příjemné prostředí. Na nádvoří stojí starý kostel plný starožitných řemeslných uměleckých děl. Při vycházení ven na nás začal mluvit tlustý mnich. Zeptal se nás, odkud jsme a pak kolik máme dětí. Řekli jsme, že žádné děti nemáme, tak nám vzal ruce, sevřel je mezi své a vystřelil „Tree babies!“. Rozloučil se, šel zabimbat na zvony a odkráčet se modlit. Poetika tohoto místa se jen těžko popisuje, to se musí zažít nebo alespoň vidět na fotkách.

Na cestu zpět jsme vyrazili asi v půl sedmé večer. Znamenalo to jediné. Chanií jsme projížděli už za šera u odbočky na Paleochoru jsme už jeli v totální tmě. Toto byl asi nejhorší řidičský zážitek – jízda v totální tmě po klikaté silnici do Paleochory a vyhýbání se místním létajícím taxikům. Neustále zapínat a vypínat dálková světla je také únavné – hlavně Kréťané rádi vypínají dálková světla až když vás vidí – nikoliv předem. Nočnímu řízení se raději vyhněte.

Tak tom byl náš výlet na tento krásný ostrov. určitě se tam někdy vrátíme 🙂